Moje cesta ke zdraví začala jak jinak, než nemocí. Nejen mojí vlastní. Ale tím nejdůležitějším impulzem byl můj tehdy roční syn, který nebyl zrovna nemocný, ale také nebyl zdravý. Synovi je už skoro 18 a letos to bude 15 let, kdy jsem začala studovat homeopatii. Po té se přidaly další metody: nutriční terapie, emocionální terapie, GAPS a CEASE, 3P a studovat budu nejspíš po zbytek mého života. K tomu, abych se mohla učit efektivněji, jsem potřebovala dobré zdroje. A protože v Čechách byly tyto obory tou dobou ještě v plenkách, byly to většinou zdroje zahraniční. Sama jsem potřebovala najít odpovědi na spoustu otázek.

Jako dítě jsem v rodině byla obklopena lékaři a farmaceuty a považovala jsem toto povolání za naprosto smysluplné a člověka naplňující. Pro mě nebylo na světě nic zajímavějšího a zároveň více povznášejícího než právě doktořina. Jak jsem vyrůstala, v mojí mysli nebyla špetka pochybnosti o tom, čemu se v životě budu věnovat: budu přeci doktorka! Nosní mandle, slepák, sem tam nějaké očkování (v tu dobu jich bylo opravdu pár), angína tady a tamhle, příušnice (jojo, to byla ta doba, kdy se televize chodila zapínat ručně a očkování proti boulím za ušima bylo ještě v nedohlednu), sem tam noha – ruka v sádře a bolavý záda – ale jinak jsem se byla relativně v pohodě.

Pak, to mi bylo 13, přišel jeden školní výlet jako odměna za dobrý prospěch a vlak šikovných pionýrů byl vypraven na Duklu salutovat k pomníku padlých vojínů. Upadla jsem při přebíhání silnice, zmrzlé ruce v kapse a srážka s obrubníkem mi duněla v hlavě jako memento ještě o mnoho let později. Vrátila jsem se odtamtud s rozbitou hlavou, závratěmi a středně těžkým otřesem mozku. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat: byla jsem částečně ochrnutá na pravou polovinu těla. Po nesčetných kapačkách Manitolu, prášcích Prednesonu, šesti měsících po nemocnicích, několikanásobném plátkování mého mozku na CT, angiografii pod narkózou, jsem strávila další tři měsíce v Jánských lázních. Na konci tohoto roku přišlo první zaváhání, jestli chci být lékařkou. Lékaři vždy prolétli oddělením, u postele odrecitovali papíry, zkontrolovali fyzický stav a hnali se dál. Nemohli za to, takhle je nastaven systém.

Na konci prvního roku Gymnázia přišla druhá, tvrdá srážka s realitou: v necelých patnácti letech jsem měla v břiše nádor o váze 1,5kg. Jo, viděla jsem, že mi roste trochu břicho, ale myslela jsem si, že tloustnu. Táta byl sice doktor, ale poprvé v životě vypadal bezmocně. Diagnóza na základě histologie zněla: Kystocarcinom vaječníku, stádium 1. Další rok se mi zapsal do paměti skoro minutu po minutě. Někdy mi to přišlo tak nereálné – jako děsivý zpomalený film, jako špatný sen, ze kterého se vzbudím. Bohužel, to se  nestalo. Po operaci mě čekala chemoterapie. Dvanáct chemoterapií, to byl plán. Plakala jsem, když mi začaly vypadávat první vlasy, ale pak jsem si došla pro žiletku a nůžky a hlavu jsem si oholila do hola. Sama! Chtěla jsem ten proces mít ve svých rukou, nechtěla jsem sedět a čekat až vlas po vlasu budu holohlavá. Utrpení, které prožívají lidé díky chemoteraii a jakékoliv život ohrožující diagnóze, je obrovské. Slovy se to nedá obsáhnout a zdaleka se ta všeprostupující bolest netýká jenom tělesného bytí. Prostupuje do celé rodiny, všechny vykolejí ze št’astné představy života, rozmetá všechny stereotypy, vytáhne z vás sílu, nenechá kámen na kameni. Po šesti chemoterapiích jsem byla na hraně mezi životem a smrtí. Můj krevní obraz se přestal namáhat s regenerací, vstát z postele bylo nadlidské úsilí, srdce se mi při sebemenším pokusu o pohyb rozbušilo jako kdybych běžela sprint, měla jsem strašně nízký tlak a černo před očima pokaždé, když jsem chtěla vstát. Ruce dávno neměly žádné použitelné žíly, a byly samá zatuhlá boule, modřina  a díra vyleptaná do tkáně po vyteklých kapačkách mimo žílu. Jednu z nich mám dodnes. Měla jsem zničené trávení, bolesti hlavy takové, že vám mozek málem tekl ušima. Ale nejhorší ze všeho byla totální deprese.  Můj patnáctiletý rozum, ve kterém byly věci ještě stále idealisticky černo-bílé, zažil strašnou krizi důvěry v medicínu a jak se ukázalo později, už se z toho nikdy nezvetil. V tu jednu malou chvilku mi došla celá podstata chemoterapie: dostrkat člověka na hranu, do bodu kdy jeho imunitní systém se pokusí restartovat a my budeme čekat, jestli se restartuje bez chyby zvané rakovina. Když v tu chvíli pacient zemře, padl za obět‘ rakovině. Byl rok 1988, „alternativy“ nebyly. Na medicínu jsem nešla a v životě mi zhaslo jedno důležité světýlko.

Do dnešní doby uběhlo spoutu let a moc věcí se změnilo. Léky se přejmenovaly a „vylepšily“, protokoly léčby překombinovaly. Hodně lidí se mě ptalo: No a nejseš tady právě díky tomu, že tě ta klasická léčba zachránila? Nechci být nespravedlivá a pustit si ten opačný scénář nemohu. Přežila jsem to. To je neoddiskutovatelný fakt. Možná jsem přežila díky léčbě, možná navzdory léčbě. Několik lékařů mi řeklo, že diagnóza musela být mylná, s tou se nepřežívalo. Na krku mám čtyřicítku a došlo mi, že i když moje paradigma se zhroutilo již dávno, pro mnoho lidí se od revoluce nezměnilo skoro nic. Pokud se nevěnujete poměrně intenzivně prevenci, srážka se zdravotnictvím čeká dříve či později každého z nás – ať už osobně či naše blízké. Já doporučuji se na ní připravit.

Mezitím, se objevilo spoustu nových přístupů k léčení a naděje na to, že věci mohou být jinak. Ale pořád mi přijde, že nové metody a přístupy k léčení jsou v cizině mnohem víc na očích, než v té naší české kotlině. Minimálně tam probíhá otevřená diskuze.  No a o tu mi jde.  O smysluplnou, konstruktivní diskuzi. Na konci té diskuze stojí ultimátně budoucnost a zdraví našich dětí. At‘ chceme nebo ne, tato hodnota by měla být tou ústřední hodnotou každého státu, protože na její výslednici bude stát i naše vlastní stáří. Pokud neuspějeme, nejen že nebude nikdo vydělávat na naše důchody, ale velice pravděpodobně se nedočkáme ani vnoučat.

Odmítám se sžít s faktem, že moje děti budou mít mnohem horší perspektivu žít ve zdravém prostředí, dostat netoxickou lékařskou péči, pít čistou vodu a jíst zdravé jídlo a mít svoje vlastní – přirozeně počaté – zdravé děti. Odmítám se smířit s tím, že naše děti budou neschopné rozhodovat  si o svém vlastním životě, protože jim to náš „demokratický“ systém prostě neumožní.

Vždycky mě fascinovala schopnost některých lidí podívat se na věci jinak. Prostě JINAK. Tím se posouváme dál. Vědomosti jsou pro mě moc důležité. Pochopitelně, nejsou samospasitelné. Člověk má svobodnou vůli jich využít i zneužít. Vědomosti nás nevedou nutně k větší celistvosti, většímu pochopení života a lepšímu zdraví a ke štěstí. Bez praktické aplikace a vnitřní moudrosti jsou naprosto k ničemu. Ale na druhou stranu nám rozšiřují obzory. Bez nich jsme slepí jak krtci a jsme vydáni na pospast názorům druhých. Naše možnosti výběru jsou pak značně omezené.

Nevěřím, že ze dne na den se věci změní a že nám začnou vládnout osvícení politici, kteří budou mít stále na mysli naše dobro. Ale věřím v sílu jednotlivce a věřím ve svobodu člověka. Věci ve společnostech se teď dost polarizují: na jedné straně stojí “stát” se svými nařízeními a zákony podporující korporátní zájmy. Lékaři a zdravotnictví vlají hned v zápětí za nimi.  Na druhé straně stojí člověk, pacient- spotřebitel. Člověk není bezmocnou figurkou v rozjeté mašinérii. Naopak. Člověk svými rozhodnutími „hlasuje“ několikrát denně prostřednictvím svých rozhodnutí – co akceptuje a co už ne, co kupuje a tedy schvaluje prostřednictvím peněz.  Nebylo by fajn, vstávat s tímto přesvědčením každý den z postele? Dnes budu x krát za den zase volit!  A v téhle zemičce je nás deset milionů.

Těžiště toho, s čím lidstvo bojuje se mění. Dříve to byly války, epidemie, hladomor. Dnes je to toxická zátěž z prostředí, stres a autoimunitní choroby. Jsem optimista. Lidstvo vždycky našlo cestu a věřím, že ji najde i teď.

Tento blog je věnován všem našim dětem, i těm mým dětem, protože to bude jejich svět.